„Dneska je mnoho cest, kam utéct,“ říká Štěpán Janáček, šéftrenér atletiky ASC Dukla. Právě otázka motivace – co nás žene vpřed, co nás baví a co nás u sportu udrží – je dnes aktuálnější než kdy dřív. Asociace psychologů sportu ČR se podívala na vliv trenérského prostředí, mezigenerační rozdíly a strategie, které pomáhají budovat vnitřní motivaci sportovců.
Motivace jako motor sportovního výkonu
Motivace je neoddělitelnou součástí každé lidské činnosti. V kontextu vrcholového sportu, kde je nutná obrovská dřina, disciplína a odříkání, je vnitřní motivace zásadní. Pokud se ze sportu vytratí radost, těžko lze očekávat nadlimitní výkony. Bez motivace ztrácí sportovec chuť překonávat překážky, posouvat své limity a jít za cílem.
Trenéři jako klíčový prvek podpory
Role trenéra je pro motivaci sportovce zásadní. Studie (Chrétien, 2023) potvrzují, že trenéři představují největší sociální oporu sportovců – poskytují jim informační, emoční i osobní podporu. Zejména u mladistvých pak sehrává důležitou roli vztah s trenérem i rodiči (Adie & Jowett, 2010). Pokud trenér klade důraz na společné cíle, přispívá k rozvoji vnitřní motivace, sebeúcty a pozitivního vnímání vlastních schopností (Hagger et al., 2012; Ragogna, 2017).
Miroslava Topinková Knapková, olympijská vítězka ve skifu z Londýna 2012, k tomu dodává:
„Trenér mi pomáhal posouvat limity a udržovat mě v psychické pohodě. Z vlastní zkušenosti vím, že hlava dokáže zkorigovat všechno – i fyzickou nepohodu.“
Generace Z: potřebuje vysvětlení a zapojení
Mezigenerační rozdíly v přístupu k motivaci jsou zřetelné. Generace Z, která vyrůstala v digitálním světě, vyžaduje otevřenou komunikaci, spoluúčast na rozhodování a trpělivý přístup. Studie (Parker et al., 2012) ukazují, že mladí sportovci preferují trenéry, kteří jsou klidní, starostliví, pozitivně motivující a zároveň odborně fundovaní.
Nevhodné motivační strategie, jako je nadměrná kontrola či výhradně vnější motivace, mohou mít naopak negativní dopad na zapojení sportovců a jejich ochotu pokračovat ve sportu (O’Neil & Hodge, 2020).
„Trenér se o mě zajímal, i když mi to nešlo, a snažil se zjistit proč. Nenechal mě v tom,“ vzpomíná Topinková Knapková na své zkušenosti.
Praktické zkušenosti trenérů
Výzkumy potvrzují to, co trenéři a sportovci často zažívají v praxi. Zkušenosti napříč sporty ukazují, že individuální přístup a pozitivní motivace fungují nejlépe.
„Snažím se hledat motivační styl na míru každému sportovci. Jeden rád soutěží, druhého to naopak frustruje. Nejlepším trenérem jsem pro sebe já sám,“ popisuje Štěpán Janáček, šéftrenér atletiky v ASC Dukla.
„Moje filozofie je zapojovat hráčky do rozhodování. Chválím hlavně za rozvoj a pokrok,“ říká Vít Chalupa, trenér ženské ragbyové reprezentace.
Pavel Landa, asistent trenéra na ZOH Lillehammer, shrnuje:
„Bariérou rozumím hromadu hlíny – a nic takového mezi lidmi, ať už je jim kolik chce, není.“
Závěr: Empatie, důvěra a individuální přístup
Zkušenosti z praxe i výzkumy psychologů jasně ukazují, že trenér má v životě sportovce zásadní roli – srovnatelnou s rodičem nebo učitelem. Klíčem k motivaci mladých sportovců je empatie, důvěra a otevřenost ke změnám.
Základem kvalitní sportovní výchovy je bezpodmínečné přijetí. I když sportovec momentálně nezáří výsledky, je důležité podporovat jeho rozvoj, schopnost překonávat překážky a radost z pohybu. To vše pomáhá nejen k lepším výkonům, ale i k udržitelnému vztahu ke sportu.
Autoři:
PhDr. Gabriela Kloudová, PhDr. Barbora Matějčková
členky Asociace psychologů sportu ČR